Sázavský klášter je bezpochyby dominantou města. Svým významem však jeho hranice dalece přesahuje. Jedná se o klášter z 11. století a v učebnicích dějepisu jsme se učili, že se v něm sloužila bohoslužba ve staroslověnském jazyce ještě i v době, kdy se už z kazatelen ostatních klášterů v zemi ozývala latina. Ta historie sahající k počátkům přemyslovského knížectví je jistě fascinující. Mě však jako dítě více než historie kláštera fascinovaly hroby mnichů odkryté při archeologických průzkumech a legenda o třech hvězdách ukrytých na zdech zvonice.
Prohlídku kláštera jsme měli v osnovách vlastivědy na základní škole a později i dějepisu na škole střední. V průběhu posledních let jsem se tam vydala znovu ještě několikrát. V létě nás kastelánka, paní Matoušková, vzala do přilehlé Rajské zahrady, na podzim jsem pak s tatínkem absolvovala výšlap od sklepení až na věž. V jeho letech všechna čest. Místní průvodci rozhodně nejsou žádní suchaři. Čiší z nich elán a nadšení pro věc, to se musí nechat.
Chodívám do areálu kláštera po celý rok. A v každém ročním období se jeho tvář mění.
Jedno léto, tuším, že to bylo někdy před 7 lety, kdy voda v řece ještě tekla o sto šest a jez pod klášterem patřil mezi „smrťáky“, jsem s kamarády vyplula z Českého Šternberka s cílovou stanicí právě u nás, v Sázavě. Nikdy nezapomenu na ten impozantní výjev, který se nám naskytl při projíždění poslední zákrutou. Po pravé straně, vysoko na skále, se už z dálky hrdě tyčila kostelní věž a pomalu se odhalovaly zdi nedokončeného gotického kostela svatého Prokopa. Ten obrázek mám v paměti uložený dodnes.
Stejně tak krásný je i pohled z protějšího břehu řeky Sázavy. Přímo naproti klášteru stojí kiosek Pod vrbou s výdejnou a zároveň příjmem vodáckých lodí Samba. Otevřeno má pochopitelně jen přes letní sezonu. Ale jít se v parném létě po pracovním dni projít k vodě, samozřejmě vpodvečer, kdy už se negrilujete ve čtyřiceti stupňové výhni, sednout si s dobře načepovaným vychlazeným pivem na břeh a pozorovat majestátní siluetu kláštera, která se odráží v klidné hladině řeky s paprsky zapadajícího slunce odrážející se v oknech kostela, hmm… za ten pohled to pivo stojí 😊
Na pozemku, v bezprostředním okolí kiosku, si za symbolickou cenu můžete rozbít stan a mít tak obrázek kláštera v zapadajícím slunci jako na dlani. Já bych ale pro větší komfort doporučovala přemístit se jen o pár set metrů dál, do kempu na „Sázavském ostrově“, kde je nabídka ubytování i stravování přeci jen o něco širší. Na ostrov se dostanete cestičkou od kiosku podél jezírek, kam ráda chodívám s naším psem, Oliverem.
Klášter v Sázavě je místo doslova protkané magickým duchem.
Návštěvníkovu pozornost upoutá především nedostavěná gotická trojlodní bazilika. Plány na monumentální stavbu si vzala pod svá křídla dílna Matyáše z Arrasu, prvního stavitele katedrály svatého Víta na Hradčanech. Její stavbu přerušila válka, co jiného. Konkrétně nájezdy husitů z Prahy. Torzo gotického chrámu mi svým způsobem dost připomíná jiné magické místo – Panenský Týnec (ležící mezi Slaným a Louny), což je další z nedostavěných gotických chrámů.
Nemůžu s určitostí tvrdit, že ten náš stojí na silné léčivé pozitivní zóně. Ale když vezmu v potaz to, že ho založil poustevník Prokop, muž s tajemnou schopností uzdravovat nemocné a odhánět zlé duchy, vsadila bych boty, že alespoň část ze své nadpřirozené síly na tomto místě zanechal.
Hned naproti chrámu je vstup do tzv. Rajské zahrady, dalšího místa vybízející každého, kdo do ní vstoupí, ke zklidnění a zamyšlení, anebo přímo k meditaci. Zahradě dominují odkryté základy kostela svatého Kříže. Jedná se o první kamenný kostel v areálu kláštera, ve kterém se zdržovali Prokopovy učni – laici. Celá zahrada je nově obezděna a kolem odhalených základů kostela sv. Kříže se můžete posadit buď na jednu z laviček schovaných ve stínu stromů, anebo si lehnout rovnou do trávy, a jednoduše vnímat kouzlo přítomného okamžiku. Do Rajské zahrady jsem obzvlášť ráda chodívala ve zkouškovém období na vysoké škole.
Na místě nynějšího kostela stával v prvopočátcích kostel dřevěný. Údajně do něho vedla chodba spojující tuto modlitebnu s „příbytkem“ svatého Prokopa. Asi nikoho nepřekvapí, že byla jeho domovem jeskyně, a ne ledajaká – pěkně na vyhlídce, dobrých 10 metrů nad řekou.
Mohla bych se na tady dál rozepisovat například o obrazu opředeným legendami, nebo o fresce s originálním zobrazením Madony s Ježíškem. ALE…
Lákalo by vás pak ještě jet tento klášter (dnešní zámek) navštívit? Patrně ne. A to by byla velká škoda. Navíc, svůj výlet ke klášteru můžete spojit s procházkou městem a návštěvou dalších míst spojených buď s postavou svatého Prokopa, rodinou Kavalierů – zakladatelů zdejších skláren, anebo malebných zákoutí a vyhlídek, kam už od dětství ráda chodím.
O legendě o třech hvězdách zase příště 😊
