Se svatým Prokopem, zakladatelem sázavského kláštera a jedním z patronů České země, je spojováno víc míst ve městě a jeho blízkém okolí. Bez nadsázky by se daly označit jako kultovní místa. V případě místa označovaném jako „Prokopova studánka“ to platí snad ještě víc než o samotném klášteře. Vždyť to bylo právě tady, kde došlo k osudovému setkání knížete Oldřicha se svatým Prokopem.
Raněný bílý jelen štvaný knížetem Oldřichem při divokém honu našel úkryt u poustevníka, který už roky přebýval ve zdejších lesích a který jeho rány jako mávnutím kouzelného proutku z léčivého pramene zahojil. Nejen nad tímto činem zůstal Oldřichovi rozum stát. Z Prokopa musela zřejmě vyřazovat už od pohledu nějaká zvláštní energie a moudrost. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč by kvůli němu všeho zanechal, slezl z koně a začal vést filozofické debaty o víře.
Původní poutní místo vypadalo pochopitelně docela jinak, než je tomu dnes. Počátkem 18. století přestavěli benediktinští mniši dřevěnou kapli v dobovém barokním stylu, a tu pak ve 20. letech minulého století zase nechala na vlastní náklady zrekonstruovat rodina Krátilova. Benediktini zbudovali vedle kaple dokonce i teplé a studené lázně. Proto se místu také říkalo „V Lázních“.
Lázně se bohužel nedochovaly. Namísto nich vznikla replika Prokopovy jeskyně s malou dřevěnou vyhlídkou. V kapličce, kde byla uložena polychromovaná dřevěná socha svatého Prokopa, je jen „oltářík“ s kresbou zobrazující setkání knížete s poustevníkem. U studánky však stále stojí původní křtitelnice, ke které se váže legenda o otiscích samotného ďábla.
Po osvěžení léčivou vodou ze studánky a pokochání se výhledem na řeku se můžete vydat dál po žluté (případně lehce dobrodružnějším terénem po modré) turistické stezce za mým dalším oblíbeným místem odpočinku v přírodě – altánkem. Altánek je taková moje srdcová záležitost, protože je spojený (nejen) s mým dětstvím a dospíváním.
