Nadpis berte samozřejmě s nadsázkou. Rozhodně teď není dobré propadat hysterii, nebo zoufalství. Naopak. To nejlepší, jak se ubránit úzkostným stavům, je zachovat chladnou hlavu a zdravý rozum. To nám ostatně za poslední tři týdny poradil i nejeden psychiatr. Na druhou stranu se to někdy zdá jako momentálně ten nejtěžší úkol. Zvlášť, když vámi negativní myšlenky prostupují víc, než je zdrávo.
S novou situací se naše společnost učí fungovat už pár týdnů. A vedeme si až na pár výjimek vážně dobře. Přes počáteční, téměř laxní sledování toho, co „jim tam ten vir“ v Číně dělá za eskapády, jak narychlo staví nemocnici pro nakažené pacienty, přes videohovory se studentem, který je uvězněný ve Wu-chanu, ale nakonec se ho spolu s dalšími našimi občany podaří dopravit bezpečně domů.
Později už sledujeme turisty v Benátkách zahalené v rouškách a postupné zavírání severoitalských regionů do karantény. Tehdy mnozí z nás už zpozorněli. Nákaza se objevila v Evropě, v Itálii, téměř na dosah našich hranic. A co čert nechtěl, řada z nás trávila v Alpách jarní prázdniny (tedy, jarní prázdniny svých dětí). Pak už jsme jen čekali, až se začnou lyžaři vracet domů.
Napůl psychicky zdeptaná… od sledování mimořádných zpráv
Poslední únorový týden jsem zůstala doma s rýmičkou. Prolévala jsem se horkým čajem se sirupem od Babičky Kačenky a televize mi doma běžela od rána do večera. Musím říct, že s rostoucí intenzitou zpráv o koronaviru se mi přitěžovalo. Jakmile jsem ale zprávy v televizi přestala sledovat, najednou se mi podstatně ulevilo. Vážně. Říkala jsem si „fajn, teď už jen správně podchytit celou situaci a tahle chřipka k nám prostě nedojde“. Vedle jak ta jedle.
Doteď mám v živé paměti obrázek, jak jedu poprvé po týdnu vlakem s tehdy paranoidním, dnes už vlastně oprávněným strachem z toho jen zakašlat, aby si ode mě spolucestující nezačali houfně odsedávat, anebo, v tom horším případě, slovně mě napadat. Všichni v práci jsme nad tím postupným strachem přiživovaným zprávami o třech případech v naší republice a denně nabitým parkovištěm před Globusem jen nevěřícně kroutili hlavou.
Zlom nastal v druhém březnovém víkendu, kdy jsem už napůl psychicky zdeptaná a napůl vyčerpaná a nevyspalá sledovala TK k vyhlášení omezeného pohybu v ČR a visela na každém slově našeho nového hrdiny v červené mikině. Tak jo. Do práce a z práce rovnou domů, nakoupit potraviny, drogerii a v co největším odstupu od ostatních procházka v parku. Pro zpestření.
Propadám se čím dál hlouběji
Nad republikou se stahovala mračna a já se na vlastní žádost stáhla na home office. Tehdy to na mě a troufám si říct, že nás byla většina, začalo doléhat. O to víc, když naše firmička začala pociťovat neodvratné dopady ekonomické krize (kterou zajisté všichni pocítíme ještě v širším měřítku).
Můžu se pak snažit uklidňovat a dokolečka žehlit, prát, vysávat, smejčit, pomalu připravovat balkonovou zahrádku, občas vytáhnout z futrálu ukulele a zabrnkat si Život je jen náhoda. Snažit se zaměstnat mozek čímkoli užitečnějším a hlavně si (proboha!) nedělat z čt24 dalšího člena domácnosti. Jenže, když si člověk uvědomí, čím vším tahle nemoc prostupuje, jak se vaše jistoty, o které jste se do té doby mohli opřít, najednou začínají drolit a jakožto slabší jedinec všechno strašně prožíváte, pak se najednou zdá být všechno naprosto zbytečné.
Jak pesimistický závěr. Anebo…?
Po týdnu překotných změn a roušek všech střihů a barev v ulicích začínám myslet racionálněji. Je taky dost dobře možné, že už jsem si zkrátka zvykla. Poslech a čtení zpráv omezuji na minimum, což je neuvěřitelná úleva, jak už jsem si koneckonců předtím ověřila. Celkem pravidelně si volám se svou rodinou, abychom se vzájemně podpořili a potěšili. Nepřestávám vnímat přírodní cykly a přijímat příval energie, kterou s sebou první jarní dny nesou. A hlavně, nechci přestat s psaním mého blogu, i když se některé jeho články momentálně dostávají do pozadí. Tenhle článek o dění okolo koronaviru z mého úhlu pohledu beru minimálně jako dobrou duševní hygienu. A na hygienu bychom v těchto dnech měli dbát zvlášť pečlivě. 😊
