Mám radost! Málo co udělá člověku radost jako když za sebou vidí hmatatelné výsledky své práce. Už několik týdnů se oddáváme velkou měrou domácímu životu, v kruhu rodinném. Naší denní náplní je nyní ve většině případů kromě profese učitelek a učitelů také velký jarní úklid našich domácností. Při otírání parapetů jsem si ale řekla: „Tak moment! Tohle ještě chvíli počká“. Co ale nepočká, je moje balkónová zahrádka.
Loni v létě jsem ve svém novém bytě v Lysé nad Labem zahradničila poprvé. Taky to podle toho tak vypadalo. Kytky jsem si začala pořizovat až někdy v červnu, rajčata a papriky jsem dostala jako polotovar od mé sestřičky (která už přeci jen nějaké zkušenosti se zahradou ze života na venkově má). Spalující počasí přežily jen ti nejhouževnatější jedinci, Čechravy odkvetly ani ne po měsíci a na úrodu jsem čekala jak na smilování.
Letos mám další šanci položit základy zbrusu nové a o něco lepší zahrádce. Neměl by to být až takový problém. Laťka je opravdu hodně nízko.
Vzala jsem do ruky pytlíčky se semínky, které jsem si nedávno, v nějaké slabší chvilce, koupila. Kopr, rajčata, ředkvičky, levandule, hm, čím zahájím mou pokusnou laboratoř? Pročítám si instrukce na zadní straně pytlíků k velikosti řádků, hloubce jamek a doporučenému měsíci setí. Jdu zkontrolovat počet květináčů, a hlavně jejich stav z minulé sezony. Ideální by bylo takové to květináčové plato (můj výraz, odborně sadbovač). Na konci města je velké zahradnictví.
Cesta do zahradnictví vedla přes Litol
Byla sobota, venku krásné jarní počasí, byl by hřích jet do zahradnictví autem. Čas od času sejdu z obvyklé trasy, nebo si trasu různými oklikami prodloužím. Vydala jsem se přes nový železniční nadjezd, který tu loni na podzim slavnostně otevřeli, do městské části Litol. Hlavní silnice číslo 272, která Litolí prochází, zela touhle dobou prázdnotou. O to víc vynikly oprýskané fasády a opuštěné restaurace.
Ještě, než jsem došla na náves, zastavila jsem se u Králíčkovy vily generálního rady Michaela Beniese, tehdejšího spolumajitele dnes již neexistujícího cukrovaru. Cukrovar, kolem kterého postupně rostla vilová zástavba, administrativní budova, budova pro zaměstnance, nebo právě modernistická vila v kubistickém duchu továrníka Beniese, postavená v letech 1912-1913, tvořil ve své době průmyslové centrum obce (historii a význam cukrovaru srozumitelně shrnuje tento článek: http://www.cukr-listy.cz/on_line/2010/PDF/328-331.PDF).
Na informačním panelu u plotu se sice dočtete, že se vila čp. 147, která mimochodem patří mezi kulturní památky, sice už dva roky obnovuje. Stavební materiál se nicméně povaluje před hlavním vchodem a podle odpadaných cihliček na fasádě bych si tipla, že práce na vile postoupily maximálně na její pozemek.
Zmínila jsem se už o litolské návsi. Na kruhové návsi stojí kaplička z 19. století v novorománském stylu, která byla svého času trnem v oku místním evangelíkům, kterým katolíci vzali z původní zvoničky zvonek a zavěsili si ho právě v nově postavené kapličce. Katolíci pak museli zvonek vrátit zpět do zvoničky. Po 1. světové válce se zvonička rozpadla, zvonek putoval opět do kapličky a oba znesvářené tábory se usmířily.
Na křižovatce jsem se rozhodovala, jestli si prodloužím cestu do zahradnictví ještě o další zákoutí Litole, anebo už půjdu rovnou pro to žádoucí plato. Malé jezírko pod silnicí mě ovšem nemuselo dlouho přesvědčovat, abych seběhla na přilehlou cestičku.
Na jejím konci se pak přede mnou rozprostřela celá soustava pískovcových jezírek – rybářský revír Písník Mršník. Kdybych byla rybář, lovila bych stoprocentně jenom na Mršníku. Ten pohled na modré nebe zrcadlící se na hladině jezer a sluncem ozářené rákosí kolem něj byl prostě pohlazením pro duši.
Možná už tušíte, jak to dopadlo s mým nákupem v zahradnictví. Samozřejmě, prodejna byla zavřená. Tam, kde se spoléháte na zaběhlé pořádky, vám do toho stát hodí vidle. Holt, nastal čas využít prázdné květináče od Čechrav. Do každého jsem pak nasypala po 3-4 semínkách, zahrnula substrátem určeným pro bylinky, zalila a už po dvou dnech už sledovala první výhonky. Mám radost!
