Schválně, jestli to u vás, milé ženy a dívky, probíhalo každý rok na konci dubna stejně. Poslední dubnový den, kdy se celá firma hromadně koukala co nejrychleji sbalit, aby se fofrem zařadila do kolony aut, která v Praze rok, co rok ucpávala všechny výpadovky z města, mi kluci při odchodu mávali se slovy: „Tak hlavně bacha, ať tě dneska nikdo neupálí“. Tak teda kluci, letos můžu být absolutně v klidu.
Pálení čarodějnic. Taková všeobecně vítaná tradice, o které se přesně neví, kdy vznikla. Magická noc, při které hoří vatry a zahání se zlé síly, které jsou právě v předvečer prvního máje nejaktivnější. Spousta zvyků včetně házení zapálených košťat do vzduchu, přeskakování ohně, nebo nastrahování trnitých větví před dům, aby dovnitř nepronikla čarodějnice, už vymizela. Bez jásotu, hudby, jídla a hlavně pití (hódně moc pití) by to ale snad nebyly ty pravé „čarodky“.
No a ten sexuální náboj, který ve vás tahle noc probouzí!
Na základce a na střední to bylo přímo „must-have“, společenská událost, které předcházelo plánování a strategie, do jaké party se začlenit a jak sbalit Kubu nebo Vaška. Kdo nebyl na Skřivánku, jako by nebyl. Ideální příležitost si zaflirtovat a skončit pak pod nějakou třešní. Dneska na tyhle časy vzpomínám už spíš s nostalgií. Ale mělo to své kouzlo a snad každý si tím v dobách svých -náctin prošel.
Ani po dvacítce to člověka neomrzí. Parta přátel, louka za vsí, přístřešek, hektolitry rumu a kartony coly, svobodná mysl a vzpomínání na diskotéky v Janovicích. Zábava i čas plyne. Ani se nenadějete a venku už svítá. K smrti unavená, ale šťastná padám do postele.
Co je ale druhý den horší než klasická kocovina, je ta morální. Totiž, když si pak prohlížíte fotky z večera.
Loni jsem trávila čarodějnice na takovym hipsterskym statku. Majitelé, takoví eko-obránci z Prahy, kterým jedna půlka vesnice fandí a druhá je za zavřenýma dveřmi pomlouvá, nechali proudit místní i přespolní (to jsem byla já) po celém svém hospodářství sem a tam, za symbolickou cenu jste si načepovali jedno orosený a tácek obložili kotletama z grilu, zašili se na jednu z pohovek a nechali se uspávat elektro beaty linoucí se z repráků. Naprosto rozumím tomu, že se tenkrát moje ségra s dětma nechtěla připojit.
Tak teď nevím, jestli stárnu, nebo se mění všeobecný vkus.
Letos můžu každopádně tyhle myšlenky s klidem vypustit. Letos se čarodky ponesou v komorním duchu. Jen já, miska chipsů, pivo a pořádnej béčkovej film. Ani klasická ani morální kocovina letos nehrozí.
