Když se máme jet podívat na Františkov pozdravit ségru, švagra Majloše a děti, už dopředu víme, že to nebude o kafíčku a hodinovém tlachání. Na chalupě je totiž pořád práce jak na kostele. Ve chvíli, kdy Máca obouvá holínky a oblíká si rukavice, většinou se v rychlosti rozloučím a beru roha. Ovšem na podzim, když se sklízí úroda, společné sbírání a krájení jablek je vlastně taková velká rodinná sešlost a na konci si navíc odvážím čerstvý, šťavnatý mošt.
Během babího léta jsme se jeli s rodiči podívat za mojí sestřičkou na venkov. Chtěla jsem konečně pořídit fotku celé rodiny pohromadě. Návštěva vyloženě na otočku. Posunutí a podložení lavice, instalace mobilu na pracovní stůl uprostřed dvorku, a hlavně kompozice všech zúčastněných byla docela zábava. I to, že jsme všichni čekali na moji neteř Zlatušku, než se převlíkne do letních šatů, nazuje nové Skechers a ležérně rozhodí mikádo.
Společnou fotku bychom měli. Ségra s dětma se už začínala s omluvou přesouvat na zahradu a já s rodičema pomalu k autu. Bez zdvořilostní otázky „Nechcete s něčím pomoct?“ se ovšem neodchází.
„Tak když už tady jste…mohli byste nám pomoct sesbírat popadaný jabka“.
A za chvíli už jsme nosili prázdný kyblíky na zahradu a plný na dvorek. „Chceme je odvýzt do moštárny v Kácově, zavíraj ale ve tři.“ Bylo jedenáct a na dvorku se k asi čtyřem, možná pěti velkým přepravkám pomalu ale jistě kupily vrchovaté kyblíky jablek.
Vynesly jsme se ségrou stůl, židle, rozložily fidlátka a začaly oddělovat zrno od plev. Sluneční paprsky se odrážely od ostří nožů, se kterými jsme šermovaly jak soutěžící MasterChefu. Jadýrka a stopky lítaly na všechny strany. Na palci se mi začínal tvořit puchýř a slunce připalovalo čím dál tím víc. „Mohly bysme si sem postavit slunečník. Už je mi z toho sluníčka špatně. Asi budu mít úpal.“ Ve slunečníku se ale houpal křižák. Honem jsme ho zase složily.
Čas byl neúprosný. Události nabíraly dramatický spád.
Miloš chodil okolo a po očku nás sledoval. Pak už kontroloval, jestli splníme dnešní normu, anebo nestíháme. Odbyla druhá hodina a Miloš nám odebíral naplněné přepravky a odnášel je do auta. Krájely jsme a házely poslední půlky do vzdalujících se přepravek. Hotovo. Co se stihlo zkontrolovat, to si za pár hodin nalejeme do sklenic.
Ranní návštěva na otočku se nám protáhla asi na pět hodin. A během těch pěti dlouhých hodin jsme byli všichni spolu, při společné práci, na čerstvém vzduchu, s čistou hlavou. Při krájení jablek jsme si povídali a smáli se. Připomínalo nám to starou tradici draní peří, při které se scházely sousedky, aby si povídaly o světě – reálném i o tom pohádkovém. V neděli jsme se tak trošku do jiného, bezstarostného světa, přenesli. A přivezli si z něho nejenom šťavňaťoučký mošt, ale hlavně hezkou vzpomínku.
