Vedle kláštera a studánky je Čertova brázda další z pozoruhodných stop, které po sobě v Sázavě svatý Prokop zanechal. Tahle „stopa“ konkrétně je dlouhá 21 kilometrů, spojuje Prokopovo působiště s jeho rodištěm a podle všeho jinak než vodní erozí, nebo lidskou činností, vzniknout nemohla. Pokud ji ovšem skutečně nevyoral čert.
Jako sázavská rodačka jsem název Čertova brázda slýchávala prakticky odmalička. Přilákala mě k sobě ovšem až v dospělosti. Chodívala jsem po ní navíc zásadně v létě a maximálně jednou za deset let.
Nevzpomínám si už, které to léto jsem si vyšlápla naposledy její první úsek – ze Sázavy do Mělníka (Pozor! Ne toho nad soutokem Vltavy a Labe, ale toho „našeho“, u Sázavy). Příkrý svah a chvílemi mizející turistickou cestičku jsem si ovšem vybavovala setsakra dobře.
Projít si takovou namrzlou a zasněženou stezku odvahy v lednu, to je výzva, které se nedá odolat.
Vstup do lesa, na Čertovu brázdu, je těsně před koncem města na hlavní silnici vedoucí na Uhlířské Janovice. Ta se stáčí okolo kláštera a vine se proti proudu řeky Sázavy. Poznávacím znamením je bílá kaplička s Prokopem vyobrazeným v jejím výklenku. To, jestli stojíte u těch správných božích muk, poznáte i podle nedaleko stojící atrapy pluhu.
Bez Votočnice ani o krok vpřed!
I když je vstup do lesa takovým pomyslným začátkem Čertovy brázdy, bez louky Votočnice by brázda, a tudíž ani vaše cesta, nebyla kompletní. Na louce Votočnici, která je pod úrovní silnice směrem k řece, se totiž podle legendy Prokop s čertem zapřaženým do pluhu otáčel. Dnes se na Votočnici nachází soustava tří umělé vybudovaných tůní s malou dřevěnou vyhlídkou a naučnými panely a na její trávě se pasou ovce.
Po prvních pár metrech na žluté stezce, která více méně Čertovu brázdu kopíruje (minimálně ji máte stále na dohled), jsem si s lehkostí v kroku užívala pohyb na čerstvém vzdoušku, za zády rušnou silnici a před sebou procházku zasněženými stráněmi po stopách svatého Prokopa, krotitele temných sil.
Jakmile mám za sebou výšlap a balancování na jedné prudší stráni, při tom se v duchu sama se sebou vsázím, jestli mi to podklouzne při tomhle, nebo až při tom dalším kroku, objeví se přede mnou táhlá cesta vedoucí přes kořeny stromů, jejíž konec je někde v nedohlednu. Najednou si připadám jak ten čert, se kterým Prokop oral.
Jedno malé poučení: nikdy nic nevzdávat předčasně
Nakonec to netrvá tak dlouho a už stojím u rozcestníku. Žlutou stezku přetíná široká pojezdová cesta. Blíží se poledne a zároveň otázka, jestli pokračovat stezkou nahoru, až k Mělníku, nebo se po široké pojezdové cestě vrátit zpět. Hlad byl tentokrát silnější soupeř. Sestupuji zpátky, k Votočnici. Láká mě ovšem ještě vidět hlínu, kterou Prokop v Chotouni donutil čerta seškrábnout z radlice pluhu, když měl takzvaně hotovo.
„Tuhle brázdu nám byl čert dlužen“, museli si říkat husité
Na tomhle místě by bylo dobré podotknout, že Čertova brázda prochází mj. i Lipany. Dnešní badatelé se úplně neshodnou s těmi prvními ze začátku 20. století, kudy tahle prehistorická dálnice v úseku mezi Mělníkem a Lipany vedla. To, že posloužila husitům v čele s Prokopem Holým jako obranný příkop (a zároveň jako jejich pozdější past) proti katolickým vojskům, je ale jisté. V těchto místech vede brázda souběžně s poli a mimochodem je odtud krásný výhled směrem k Prokopovu rodišti.
Příjezd do svatyně
Už při příjezdu do Chotouně máte pocit, že jste právě překročili hranice posvátného území. Bez debaty na to má vliv především vědomí toho, že se nacházíte v rodišti jednoho ze čtyř patronů České země. Punc posvátnosti tomu dodává také kostel sv. Prokopa s přilehlým Prokopským dvorem (řeklo by se „rodnou chalupou Prokopa“), Prokopova studánka, boží muka na začátku vsi a již zmiňovaná homole s kamenným křížem z 19. století, která tvoří konec Čertovy brázdy. A také konec mého zimního putování po stopách jedné z největších záhad naší země.
Asi není potřeba zdůrazňovat, že je legenda od reality často na hony vzdálená. Třeba jako ta o Homoli sv. Prokopa, která je ve skutečnosti pravěkým mohylovým hrobem velmože z období bylanské kultury ze 7. – 6. století před naším letopočtem. Stejně tak se razí několik teorií o tom, jakou funkci vlastně Čertova brázda zastávala: mohla sloužit jako prehistorická dálnice mezi Posázavím a úrodným polabským krajem, a stejně tak mohla sloužit jako obranný příkop mezi pražským (přemyslovským) a kouřimským (zlickým) královstvím. V době baroka mohla mít svůj rituální význam jako cesta pro poutníky.
Funkcí, jež se vzájemně prolínaly, mohla mít koneckonců vícero. Každá z nich je důkazem toho, že Sázava rozhodně nebyla bezvýznamnou osadou, ale místem se spoustou šikovných a pracovitých lidí.
Co se mě týče, já mám slabost pro legendu o svatém Prokopovi s čertem zapřaženým do pluhu. Takové místo pak navždy zůstává uvnitř protkáno tajemstvím a navenek přitahuje jako magnet.